Současnému školnímu systému přestává důvěřovat stále více rodičů, a není divu. Nejenže je zkostnatělý, neboť se od dob Marie Tereze ve svých základních principech v podstatě nezměnil, ale také jsou zde stále častější případy například šikany či vyložené agrese některých dětí. Je pak pochopitelné, že rodiče nechtějí své děti do takového prostředí posílat, a místo toho dávají přednost tomu, aby jej učili sami doma. Jistě, na první pohled se to zdá pěkné – dítě se bude učit svým vlastním tempem, bude se tak moci klást důraz na to, co mu zrovna nejde, a tak na tom bude lépe. A pokud jde o sociální kontakt, stále si může chodit hrát ven s kamarády, případně bude v některém ze zájmových kroužků, takže o to také nepřijde. Skutečnost však bývá poněkud jiná.
Samozřejmě není pochyb o tom, že rodiče znají své dítě nejlépe. Ovšem to neznamená, že jej také dovedou učit. Na rozdíl od absolventů pedagogických škol totiž mnohdy nedovedou látku vysvětlit dostatečně souvisle, tak, aby na sebe plynule navazovala. Tím dítě přichází o důležité souvislosti, což mu značně ztěžuje pochopení celého principu.
Dále také často příliš nevědí o různých vývojových stádiích, kterými dítě při svém vývoji prochází. Nevyvíjí se totiž jen jeho tělo, ale také mozek, a to doslova. Rodiče však mnohdy neví, jak složitou látku je jejich potomek schopen v daném věku pochopit, případně co je schopen emočně či motoricky zvládnout. V neposlední řadě je tu fakt, že i když je v kontaktu s kamarády, stále se jedná o sociální skupinu, kterou si dítě samo vybralo. V zaměstnání to tak ale nebude. Podobně jako ve škole, i zde bude trávit čas s lidmi, se kterými má společné jen to, že navštěvují stejné místo, a kteří mají často velmi rozdílné názory oproti těm jeho. A i s nimi se musí naučit vycházet, jinak si žádnou práci dlouho neudrží.
